Když nejde o život…

„Lidé v Evropě nemají takový pocit reálného nebezpečí, takže mají dojem, že bojová umění nemají praktický význam. Evropané berou bojová umění spíše jako sport. Jenže když se tréninku bojových umění nevěnuje dostatečné úsilí, nelze pochopit, oč tam vlastně jde. Z pohledu ‚sportu‘ řada sestav, řada pohybů nedává vlastně smysl,“ říká mistr Zhai v rozhovoru, který jsme vedli na začátku letošního léta během jednoho z jeho pražských seminářů.

Bojovým uměním se věnujete od dětství. Proč jste začal cvičit a jak to tehdy vypadalo?

Jako malý kluk jsem často přicházel domů celý zbitý. Tam, kam jsme se přestěhovali, byly děti většinou starší, větší a silnější, takže ve rvačkách jsem často končíval jako poražený. Když jsem to říkal dědečkovi, smál se mi: Proč pořád dostáváš? Proč nezbiješ ty je? Co jsem na to měl říct? Jistěže bych chtěl být silný, abych jim to mohl oplatit. Ale jak? A tak mi dědeček nabídl, že mě naučí bojovat. Tím to začalo. Když jsem se něco naučil, přestal jsem se bát, protože jsem věděl, že se ubráním.

Na tu dobu jsem byl hodně samostatný, v patnácti jsem odešel z domova. Nebylo to lehké, zjistil jsem, že vždycky se najde někdo silnější než já. Pořád jsem byl ten slabší. Jediné, co mě drželo, bylo to, co mě učil děda. Ze všech sil jsem se snažil najít mistra, a nakonec se mi to podařilo.

Kdo byli vaši mistři a co jste se od nich naučil?

Za revoluce se hodně dobrých mistrů uchýlilo do provincie Shandong. Tehdy ještě většinou dodržovali určité zásady, odmítali například učit kohokoliv, kdo nepatřil do jejich rodinné linie. Můj první mistr byl osvícený a vstřícný. Začal mě učit shaolin. Scházeli jsme se v ústraní, na opuštěných místech, a tam mě vyučoval. To bylo v první polovině 50. let, v letech 1953 a 1954. V roce 1955 jsem potkal ještě dalšího člověka. Ani on neměl tyto předsudky, možná i proto, že byl mladší. Byl z města Cangzhou, odkud pocházela i řada dalších velkých mistrů bojových umění. Jeho jméno bylo Su Jinchi a ovládal shaolin tongbei. Od 15 do 17 jsem tedy cvičil se svým prvním mistrem, od 18 pak byl mým učitelem Su Jinchi.

Naučil jsem se tehdy celkem 4 sestavy. Ten počet není důležitý. Tenkrát nebylo podstatné, kolik člověk uměl sestav, šlo o to, jakého dosáhl gongfu a jak umí používat to, co se naučil. Můj druhý učitel pak odešel za prací a několik let jsem cvičil sám. Na začátku 60. let jsem se setkal s jedním velice starým mužem. Chodil jsem tehdy cvičit do parku a on mě požádal, jestli bych ho něco nenaučil. Ochotně jsem souhlasil, jen mi bylo trochu divné, že se učí nějak příliš rychle. Pak řekl, že také umí jednu sestavu. Poznal prý, že jsem dobrý člověk, takže mi ji ukáže a jestli budu chtít, může mě ji naučit. Jen co docvičil, padl jsem na kolena a dotkl se hlavou země, protože jsem pochopil, že to je mimořádný člověk. Až později jsem se dozvěděl, že patřil k uznávaným taoistickým mistrům. Tehdy zrovna hledal dobrého žáka, kterému by mohl své umění předat. A stejně jako platí, že najít dobrého mistra je těžké, je těžké najít i dobrého žáka. Takže mým třetím mistrem byl tento taoista.

Tento taoistický mistr znamenal v mém životě přelom. Uměl toho samozřejmě mnohem více než tu jedinou sestavu. Ale já od té doby cvičím i tato stará taoistická cvičení. Některé ty sestavy, pokud nenajdu opravdu dobrého žáka, už nikdy nikoho nenaučím. I svým současným žákům jsem část z nich ukázal jen jednou, na semináři, a to bylo poprvé, co jsem něco takového předvedl veřejně. Učit je ale nebudu.

Jaká je podstata těchto starých taoistických cvičení?

Tady už nejde jen o pouhé cvičení. Tyto sestavy pracují s oběhem vnitřní energie, proto je to tak složité. V Čechách jsem vyučoval sestavu Sedmi hvězd a sestavu třinácti forem, a teď wudangské taiji, které jsou už také na hodně vysoké úrovni. Ale bylo to obtížné a žáci je zvládali různě.

V taoistickém gongfu je nejdůležitější právě tento průchod energie po energetických drahách. A pokud nemá člověk zprůchodněné dráhy, nelze mluvit o tom, že by byl žákem taoistického bojového umění. V Čechách to zatím dokázala jen jediná moje žákyně. Za pět let intenzívního cvičení dosáhla tzv. malého nebeského okruhu. Evu Zimmelovou proto považuji za svoji osobní žákyni. Když se zúčastnila v Číně se sestavou Sedmi hvězd světové soutěže, skončila v kategorii tradičních sestav na druhém místě. Ani jí se ale nevyhnuly závist a pomluvy.

Je rozdíl mezi tím, jak cvičí čínští a evropští žáci?

Obrovský rozdíl. Číňané, když cvičí bojová umění, do toho jdou naplno. Pokud některý čínský žák bude mít pocit, že se něco nenaučil na hodině nebo mu to nejde, bude klidně cvičit přes noc, aby to dohnal a druhý den nebyl o nic horší než ostatní. Být mistrem tak znamená nést i zodpovědnost za takovéto cílevědomé žáky, je třeba dávat pozor na to, co jim člověk říká a jaké nároky na ně klade.

Čeští studenti jsou jiní. Stává se, že někdo hodně cvičí a je unavený, a když vidí, že někdo jiný se tolik nenamáhá, jakoby to začal vnímat jako křivdu. Někdo zase má pocit, že si dobře zacvičil, je spokojen sám se sebou, ale druhý den se cítí trochu unavený a tak zbytek týdne vynechá. Čínští žáci o tom takto nepřemýšlejí, nehledí na únavu, chtějí něco dokázat a dělají pro to všechno, mnohdy i nad rámec svých možností. Čeští studenti se nechtějí příliš vyčerpávat. Rádi mluví o tom, že cvičí gongfu, ale o skutečné bojové umění jim zas tolik nejde.

Berou to spíš jako sport, že?

Ano. Souvisí to s rozdíly mezi našimi zeměmi, rozdíly v mentalitě. V Číně skutečně záleželo na tom, jestli člověk bude schopen se fyzicky ubránit. V Evropě, v Čechách to nikdy nebylo tak „na doraz“, tak syrové. V Evropě už dlouho není potřeba získávat si respekt pěstmi. Také kriminalita je velmi nízká. I díky tomu, že tady je vyšší životní úroveň, nejde o nějaký boj o přežití. Ještě tak drobné pouliční rvačky. Většinou ale nejde o život. Lidé nemají takový pocit reálného nebezpečí, takže mají dojem, že bojová umění nemají praktický význam. Evropané berou bojová umění skutečně spíše jako sport. Jenže když se tréninku bojových umění nevěnuje dostatečné úsilí, nelze pochopit, oč tam vlastně jde. Z pohledu „sportu“ řada sestav, řada pohybů nedává vlastně smysl.

Až když jsem toto pochopil, uvědomil jsem si, že musím změnit svůj přístup. Proto teď učím to, co učím. Ta cvičení jsou spíše „rekreační“, odstraňují únavu, člověk se uvolní, odpočine si po práci.

Není to škoda?

Samozřejmě. A je mi to velice líto. Zvláště když jsem učil Sedm hvězd, snažil jsem se studentům dodávat energii, dopomoci jim, aby ji sami začali vnímat. Ale pokud sami dost necvičili, všechno bylo marné. Proto jsem tyto taoistické sestavy přestal učit a chtěl jsem se vrátit do Číny. Dcera mě ale přemluvila, ať to nedělám. Místo toho jsem tedy začal přemýšlet, jak zaujmout evropské studenty.

Jaké jsou předpoklady, aby se člověk mohl stát dobrým žákem?

Musí být cílevědomý, motivovaný, musí vědět, proč chce cvičit. Cíl toho cvičení musí být správný. Mít fyzickou kondici, umět se ubránit, to je přitom ten nejnižší možný cíl. Vyšším cílem je obrana své země, národní hrdost, národní prestiž. A konečně další důvod je, že mladí lidé mají povinnost převzít dědictví a tradici svých předků, dál pečovat o to, co vytvořily dřívější generace. Jedná se přece o bohatství celého lidstva. A je odpovědností mladších generací je převzít a předat zase dál.

Pokud to člověk bude dělat jen pro sebe, ze sobeckých důvodů, a nebude mít na paměti tyto velké cíle, nemůže cvičit dobře. Naučit se něco chvíli trvá a není to úplně snadné, a když člověk není dostatečně motivován, nebo jen vlastním zájmem, nedokáže se přenést přes překážky, na které narazí, a bez vyšších cílů to vzdá. Nebo někdo možná bude opravdu dobře cvičit, ale pokud nebude mít vyšší cíle, což znamenáurčitou morální úroveň, nevyhne se konfliktům, může někomu ublížit a skončí špatně. To je můj názor.

A kdo se může stát dobrým mistrem?

Často se mě ptají, jak poznat dobrého mistra. Jeden z důvodů, proč je to tak obtížné, je ten, že mistr, který toho opravdu hodně umí, to nikdy nedává najevo. Nepoznáte to na první pohled. Skutečně dobrý mistr musí především hodně znát a umět, a musí se sám dostat na určitou úroveň. I proto, aby byl schopen posoudit, jak je na tom jeho žák, a v případě potřeby zasáhnout. Lidé, kteří se chtějí učit bojová umění, jsou různí, po fyzické i psychické stránce, mají různé přednosti a nedostatky. Mistr, který toho sám mnoho neumí, to nedokáže posoudit a není schopen ke každému žákovi přistupovat individuálně tak, jak je zapotřebí podle jeho typu, učit ho to, co je pro něj vhodné. Takový mistr učí všechny stejně.

Skutečný mistr musí také být na takové duchovní úrovni, aby nesobecky dokázal toto dědictví předávat, aniž by očekával, že za to něco dostane zpět. Jestliže člověk tyto podmínky nesplňuje, neměl by učit. Pokud toho umí málo, rychle žáky naučí základy a co pak? Co jim potom bude vykládat? A žákům dříve nebo později dojde, že ztrácejí čas. A je tady ještě jedna věc: člověka, který nemá dostatečné gongfu a prohlásí se za mistra, už žádný jiný mistr učit nebude.

A pokud jde o peníze: jistěže mistr také musí z něčeho žít, ale měl by vědět, co je přiměřené. Pokud na tom chce vydělávat příliš, je to nemorální.

Jaké máte plány? Je něco, o čem sníte?

Když jsem přijel do Čech, Češi měli velký zájem o staré, tradiční sestavy a bojová umění. Ty jsou opravdu hodně dobré. A fyzické předpoklady Češi mají, často lepší než Číňané. Jen jejich myšlení je jiné, nejsou dost cílevědomí.

Než jsem přijel, trénoval jsem denně tři roky jednoho žáka v našem městě. Ten po mém odjezdu dosáhl obrovského úspěchu na soutěži v Shaolinu. Pokud bych nalezl někoho v Čechách, kdo by do toho šel s takovým nasazením, za tři roky z něj udělám vynikajícího bojovníka. Jenže jsem tady už přes deset let a zatím se mi to nepodařilo. Pokaždé, když už někdo začal trochu dobře cvičit, brzy toho nechal.

Škoda. Velice rád bych našel dobré žáky. A jsem si jist, že kdybychom získali oficiální podporu a vytvořili zde evropské centrum bojových umění, vychovali bychom novou generaci žáků, kteří by měli úspěch i na světových soutěžích. Bez podpory je to ale těžké realizovat.

Čechy jsou středem Evropy. Chtěl bych, aby se staly i centrem bojových umění, které by se odtud šířilo dál. Umím toho dost a mám dost sil, dokázal bych tento záměr uskutečnit. Byl jsem se podívat do jednoho německého střediska bojových umění a jsem si jist, že kdybych mohl vybudovat podobné centrum tady, bude daleko lepší než to německé.

Rozhovor s Mistrem Zhai z roku 2011 pro portál bojove-sporty.cz.
Nika Nováková-Peková
Překlad: Zhai Wei (vnučka Mistra)

Sdílejte tento článek:

Share on facebook
Share on twitter

Další články